Dobré odpoledne!

Vítejte na gala NeFestivalu Meltingpotu. 

Měli jsme se konečně vidět tváří v tvář, ale nedopadlo to. A proč to nepřiznat, jsme – jako pořadatelé – z toho rozhodnutí roztrpčení. Máme však velkou radost z vás, z diváků a z našich hostů. S příchodem pandemie jsme Meltingpot přestěhovali na internet a vy jste nás odměnili neuvěřitelnou mírou své pozornosti. 

Začali jsme 30. března rozhovorem s ostravským molekulárním biologem Jakubem Mrázkem o testování na koronavirus. Nevyspalého Jakuba v bílém plášti si vás nenechalo ujít 16 tisíc. Ale to byl jen začátek!

Rozhovor Tomáše Etzlera se spisovatelkou Radkou Denemarkovou o Číně a Tchaj-wanu, kde Radka v tu dobu pobývala, vás sledovalo neuvěřitelných 79 tisíc. Děkujeme!

Rozhovor se šéfkami a šéfy českých a slovenských letních festivalů jste odměnili sedmačtyřiceti tisíci zhlédnutími. Interview s politologem Igorem Lukešem z Bostonu o současných Spojených státech se dívalo 28 tisíc diváků.

Jak jsem už zmínil, Čína vás v době pandemie obzvlášť zajímala, došlo i na pojídání netopýrů, myslím samozřejmě v rozhovorech, na velmocenské strategie Číny a na to, zda se k Číně chováme jako partneři nebo vazalové. Rozhovor se sinologem Martinem Hálou sledovalo 13 tisíc diváků, debatu o státních zakázkách za časů Covidu 12 tisíc.

Vaše přízeň Meltingpotu on-line nepolevovala. Rozhovor s proslulou britskou antropoložkou Jane Goodallovou zhlédlo 10 tisíc diváků, interview s knězem Láďou Heryánem 11 tisíc, dvojrozhovor s teoložkou a s hlavní psycholožkou Armády České republiky osm tisíc a debatu s režisérkou Agnieszkou Hollandovou, která vyprávěla o svém novém filmu Šarlatán, 10 tisíc. Téma vyprahlého Česka jste odměnili jedenáctitisícovou pozorností a na hokejistu NHL Jakuba Voráčka se vás dívalo 16 tisíc. Meltingpot vám děkuje!

Znovu se tedy potkáváme on-line a můžeme si říci, co jsme prožili a co nás čeká – to je podtitul dnešní debaty nazvané Úhel pohledu.

Jejími vzácnými hosty jsou:

-     filozofka Anna Hogenová;

-     farářka Martina Viktorie Kopecká;

-     lékař a publicista Martin Jan Stránský;

-     ekonom Tomáš Sedláček;

-     lékař, sportovec, podnikatel, spisovatel a dobrodruh Tomáš Šebek. 

 

Prožili jsme strašně zajímavou dobu. Od začátku roku, respektive od doby nástupu nouzového stavu, se nám všem tak trošku změnil život. Měl bych se asi držet toho, čím se především zabývám, a to je medicína. Nám zdravotníkům se změnil život významně. Dostali jsme vlastně úplně stejnou facku jako zbytek české populace, ale u nás byla o to bolestivější, že jsme si uvědomili, že se možná – bez ohledu na specializaci – budeme muset starat o celou populaci. A že budeme konfrontováni se situací, která tady dlouho nebyla. Pominu-li morové rány ve středověku či španělskou chřipku, najednou tu nastala situace, kdy jsme byli sami konfrontováni s tím, že se na jednu stranu trošku bojíme o vlastní zdraví, taky se ale pořád bojíme o pacienty. Takže to musíme nějak dát dohromady a nakonec se k tomu postavit čelem, protože kdysi jsme si něco slíbili – a věřím, že snad každý z nás, tím myslím lékaře, dělá tuto práci právě proto, že ho baví, zajímá, že cítí nějakou společenskou zodpovědnost. Skvělá byla vlna solidarity, která se zvedla, tu bych chtěl vypíchnout především.

My jsme lidé, to znamená, že chybujeme a velmi rychle zapomínáme. A kdybych mohl být trošku sarkastický, tak bych možná uvítal, kdyby tady COVID byl s námi v té nejaktivnější fázi ještě o měsíc či o dva déle, protože bychom si možná více zafixovali onu solidaritu a vzájemnost. Dlouhodobě nám vlastně COVID pomáhá přežít, protože jsme schopni kooperovat. Bohužel zapomínáme, takže tahle doba byla sice intenzivní, ale z mého pohledu krátká. A tak se nám to – některým – zase z hlavy vytratilo. Teď se nám to trošku připomíná a mimo jiné je mi strašně líto, že se Meltingpot nakonec nekoná fyzicky a že nemůžeme přijet do Ostravy. Chci říct, že COVID byl v podstatě takový záhlavec nám všem, abychom si uvědomili, že i ta bublina, ve které žijeme v západní civilizaci, není zdaleka bezpečná, respektive že nás tady může potkat cokoliv co na kterémkoliv jiném místě na světě – na planetě – a že nemůžeme čerpat z globalizace nebo z toho globálního jen to pozitivní. Že to má také negativní dopady. Když se na jednom konci světa rozhoří pandemie, tak protože všichni lítáme, za pár hodin, za pár dní bude i v místech, o kterých si myslíme, že jsou relativně bezpečná.

Celkem vzato pandemie samozřejmě měla nebo ještě má dramatické dopady. V České republice naštěstí nejsou tak dramatické. Celosvětově jsou o to dramatičtější. Osobně si myslím, že to není to nejhorší, co nás mohlo potkat. Kdybychom tady měli Ebolu a řešili bychom Ebolu, tak to celé bude vypadat trošku jinak. Udělalo to z nás možná trošku ohleduplnější lidi a přál bych si, aby si většina z nás tu solidaritu pamatovala. Udělalo to z nás i disciplinovanější lidi. Myslím si, že Češi jsou z podstaty trošku kverulanti, pankáči, nejsou úplně spokojeni s tím, že musí poslouchat nějakou autoritu, ale v tomto případě to bylo trošku jiné.  

Co nás čeká? Chtěl bych všem vzkázat, že nás v souvislosti s koronavirem čeká v podstatě v krátkém nebo ve střednědobém horizontu dobrá zpráva. Přijde vakcína a přijde lék. To je stoprocentní jistota. Tuhle pandemii rozhodně zvládneme, ale měli bychom se pomaličku připravovat na to, že se taková situace může opakovat a že to může být mnohem dramatičtější, než to bylo teď. Že je teď čas – takový timeout – se zamyslet nad tím, jak může vypadat ta příští. Jak ji budeme zvládat. Myslím si, že civilizace, ve které žijeme, na to není připravena.

Byl bych moc rád, aby to nastartovalo určitou digitalizaci společnosti. Znovu se vrátím k medicíně. Ta zažila obrovský boom distanční péče. Pacient se bál jít k lékaři, lékař se tak trošku bál pacienta. Oba se navzájem sebe báli a distanční přístup a moderní technologie, jež podle mě do moderní medicíny patří – já jim dlouhodobě fandím a dávám to i hlasitě najevo ve veřejném prostoru –, si najdou své místo. A tak jako se posunula digitalizace, ale i elektronizace ve všech dalších odvětvích (a možná i na míle daleko před medicínou), tak to, myslím, i medicína postupně začne dohánět. Já se na tu dobu těším, protože to podle mého názoru může velkému množství z nás ulehčit život. Může to některé věci „ztransparentnit“ a může to znamenat i určitou úsporu.

Když bych měl nakonec říct, co bych si velmi přál a co je nabíledni, a zrovna to možná souvisí i s Meltingpotem, který teď děláme on-line a který jeho organizátoři vlastně neuvěřitelně rychle změnili na tuto formu, byť se původně plánovalo, že se všichni sejdeme a pokecáme v Ostravě, tak bych chtěl říct, že bych si velmi přál decentralizaci. Přál bych si, aby se záležitosti, které teď řešíme na příliš centrální úrovni, pomaličku a víc a víc přesouvaly do roviny samosprávy, protože si myslím, že lidé v samosprávě moc dobře ví, co mají dělat. Centrální vláda by měla fungovat jako určitý servisní orgán – a to je všechno. Politika by měla být opravdu služba. Neměla by to být jenom proklamace. Neměla by to být jen demonstrace síly. Zažili jsme to během Covidu a možná ještě teď z toho někteří máme špatný pocit – i třeba v souvislosti se současnou situací s festivalem. Byť jako doktor musím říct, že to má svoje ratio. To, co se odehrává na Ostravsku a Karvinsku, mohlo být lépe zmanažované. A myslím si, že by důraz měl být kladen na samosprávu. Upřímně, nejmenší jednotka celé samosprávy je rodina a myslím si, že rodina taky docela dobře ví, co má dělat. Kdyby onen decision maker byla máma a táta v rodině, a to okolí – politika, stát – bylo servisní organizací, která opravdu pomáhá a slouží, tak by to byl úplně fantastický výsledek této postkoronavirové doby.

 

Tělo a duše spolu souvisí a mně úvahy o úhlu pohledu dovedly až k rozsocháči. Já nevím, jestli tušíte, co to je, já jsem to vůbec nevěděla, ale rozsocháč je označení protitankové překážky. Je to objekt ve tvaru písmene x s jednou kolmo přidanou rovinou, díky které je tak stabilní a velmi odolný za všech okolností a za všech situací. Taky se mu říká „český ježek“. Tenhle trojramenný kříž se mi stal takovým podkladem pro myšlenku, kterou s vámi chci sdílet.

Tato moje myšlenka je spojená s dobou korony, s tím stavem před, během a potom – a ukazuje se, že v podstatě nevíme, kdy bude ono potom, protože všechny ty mimořádnosti, které se nám staly třeba i teď v Ostravě, jsou důkazem toho, že korona přichází velmi tiše, velmi nečekaně a ani rozsocháč, který je velmi odolný a je velmi pevnou obranou, si s ním neví rady.

Pojďme ale od protitankové překážky k teologickému úvodu, nebo spíš takovému zamyšlení. Židovský teolog Pinchas Lapide říká, že se bible buď bere doslova, anebo se bere vážně. Na tom skutečně něco je a v době karantény ke mně chodily takové zprávy, že jsme snad ve válce anebo že prožíváme boží trest. A tímto oknem nebo prizmatem se někteří na tu situaci dívali od začátku až do konce. A z domnění, že křesťanství je v podstatě pojišťovnou štěstí, jsme se jenom velmi pomalu a velmi pozvolna přesouvali k osvobozování tu a tam maskovaného modlářství – k vyspělejší, opravdovější představě nebo touze po Bohu. Četly se biblické texty, které se skutečně mnohem víc braly doslova než skutečně vážně. A k mému překvapení se k věřícím lidem, kteří chodili pravidelně do kostela, přidávali i lidé, kteří do kostela nikdy nechodili, anebo jenom velmi svátečně. Najednou se ukázalo, že duchovní rovina je něco, co každý z nás určitým způsobem hledá anebo potřebuje. A taky se to projevovalo v kontextech, které byly někdy možné a docela i nemožné, když se politici modlili, anebo říkali, že zachraňují mrtvé. A tak jsme v době korony prožili určitou nevyžádanou lekci pokory, kurz přežití, který nešlo projít nijak jinak, než mít před sebou nějakou naději, touhu po smyslu. Dívali jsme se docela omezeně nebo bezbranně na to, jaké máme možnosti. Uvědomili jsme si, že máme někdy docela prázdné ruce a že je naše rodina naopak mnohem blíž, než jsme si dokázali představit. Ignác z Loyoly říká jednu krásnou věc: „Jednej, jako by všechno záviselo na Tobě. A modli se, jako by všechno záviselo na Bohu.“

V dnešní době žijeme ve společnosti, která funguje zejména v měřítku: úspěch a neúspěch. To je taková první rovina naší protitankové překážky, které se jmenuje rozsocháč. Já tu rovinu nazývám Homo sapiens. A je to takové hodnocení od nuly ke stovce. Buď je to blbé nebo je to špatné nebo je to dobré anebo je to někde někde v půlce. Úspěch se měří bez ohledu na to, zdali je člověk skutečně šťastný. Zdali skutečně prožívá naplnění v životě. Úspěch se taky někdy v životě předstírá. Někdy se závidí a někdy se ukazuje místo toho, aby se vnitřně ve vděčnosti a tiché pokoře doopravdy prožíval. Korona nasadila korunu absurditě těchto úvah o úspěchu člověka a taky posvítila na naše lidské ego. Vyžádala si v té horizontále ještě vertikální rozměr. Kolmo postavenou relativizaci, která z Homo sapiens udělala Homo paciens. Nejenom že jsme se stali nemocnými, stali jsme se pacienty, ale taky jsme si dost významně sáhli na otázku vlastní trpělivosti. Netrpělivý bezmocný, beznadějný nemocný. Začali jsme se tedy rozhlížet nejenom po rozměru našeho života, ale taky nahoru a dolů. Nahoře jsme hledali pochopení, smysl, naplnění, možná i Boha a jeho spásu. A toužili jsme rozhodně po milosrdenství. A dole jsme naopak tušili určitou beznaděj, nesmysl a báli jsme se byť jenom pomyslet na tu tmu a chlad, který se v onom pomyslném sklepě netrpělivého člověka vždycky skrývá. Jenže korona zavelela: „Jdi si pěkně prohlédnout ten svůj suterén, zkus tam chvíli pobýt, dýchej ten zatuchlý vzduch! Možná tam i vyvětrej. Prožij 40 dní postní doby, italsky Quaresima, karantény se vším všudy. Proměň svoje utrpení v sílu. Vylez na světlo s vědomím sebe nikoli jako samosprašného individua, ale jako sebevědomého člověka, který je součástí společenství.

„Víra bez skutků je mrtvá,“ říká Ježíš a vyvádí nás z naší cely pěkně do světa, z onoho sklepa pěkně na světlo. Za hranice našeho bezpečného dvorečku. Člověk je schopen a nadán k tomu, aby sám sebe posouval. Ztrácel aspoň na chvíli sám sebe ze zřetele, aby se oddal nějaké smysluplné činnosti anebo se věnoval svým bližním. To je určitá sebetranscendence, o které mluví Viktor Frankl ve zcela zásadním kontextu holokaustu, Šoa. Je inspirací a náhledem na téma odolnosti, kterému se pravděpodobně budeme muset jako společnost pořádně otevírat. Zas a znovu se mu dívat do očí. Odolnost je téma, které nás, pokud určitá hladina resilience – naší odolnosti – nedosáhne dost vysoko na to, abychom se měsíc co měsíc netopili ve vlastní a kolektivní zoufalosti, zaplaví jako vlna.

Je na nás, abychom se také učili ze smrti, která k nám do země nepřišla tak mohutně jako do jiných krajů v Evropě. Aby nás smrt učila být zodpovědnými, abychom byli odpovědní za své bytí, za vlastní vědomí, za celý svůj život. A taky byli bděle pokorní vůči boží vůli. Naše utrpení nás zve k tomu, abychom se vnitřně znovu a znovu osvobozovali, abychom lámali pouta strachu. Abychom případnou vlastní vinu brali velmi vážně a přijali jako pozvání k proměně. A abychom do té vlastní viny nezabředávali ještě hlouběji, až nás učiní skutečně neschopnými.

Vertikální rovina našeho rozsocháče, která má na vrcholu spásu, naději, Boha, nás zas a znovu učí relativizovat náš úspěch. A mnohem více se dívat po smyslu. Jsou tři základní možnosti, jak nalézat v životě smysl a jak tvořit hodnoty. A mluví o tom opět Viktor Frankl. Za prvé, když já něco dělám a něco tvořím – každá dobře odvedená práce v jakémkoliv odvětví má svůj smysl a taky každá chyba má svůj smysl. Každá chyba nás posouvá dál. Učí nás se učit. Za druhé, když něco cítím, když něco prožívám, když někoho miluji, tedy dávám a také přijímám. A do třetice, když se něco rozpadne, když se skutečně něco velmi nepodaří, když nějakou situaci nemůžu ani trochu změnit. A najednou je na mně, abych i toto smysluplně proměnila a pojala. Takže to utrpení proměním v sílu, ve zkušenost, v životní hloubku, v opravdovost. V osmém žalmu v bibli stojí: „Co je člověk, že něj pamatuješ?“ Být člověk mimo jiné znamená, že se umíme vědomě nasměrovat nejenom sami na sebe, ale i na jiné lidi, na lidské spolubytí. Na dialog, který z nás neučiní jen inertní soustavu buněk, ale komunikující organismus, který je schopen a který je vybaven touhou rozumět okolí a také být tím okolím přijímán, být platnou součástí. Nikoliv tedy být jenom nějak tiše tolerován, ale být respektován. Do krajnosti vzato, být milován, a tím být se vším nedílně propojen. Martin Buber říká, že člověk je bytost dialogu. Potřebuje Ty k tomu, aby se stalo Já. Jenže ono to není jen určitá úsečka o dvou koncích. Z toho by byl potom dvojí monolog. Někde mezi tou úsečkou, mezi Já a Ty, je určitý obsah a také touha porozumět si navzájem.

A zpět k lásce. Láska je společná modlitba. Modlitba ve dvou. Láska, když bychom se na ni dívali z geometrického pohledu, má tvar trojúhelníku. Vychází z naší základny, Já a Ty, ale směřuje optimálně nahoru – k vrcholu. K vrcholu, který nás přesahuje, který je mnohem výš než my. To je smysl. To je Bůh. To je pro mě důkaz boží existence. Pravý dialog a pravá láska oba tyto póly na základně proměňují. Stávají se trochu jinými, stávají skutečnými, stávají se skrze lásku samy sebou. A tak právě to, o čem mluvím, je třetí, poslední rovina v rozsocháči. Je našikmo mezi linkou úspěch a neúspěch a smysl a nesmysl. Když bychom rozsocháč nakreslili na papír a ubrali mu ten prostor, tak uvidíme, že to Já je možná malinko níž než Ty, než Ty a svět. Ale to je dobře, protože naše Já vychází z toho našeho pomyslného sklepa. Z nějakého úhlu beznaděje, ze kterého musíme postupně znovu a znovu hledat cestu k Ty, abychom se stávali sami sebou, abychom vycházeli tím správným směrem. K něčemu, co nás přesahuje, k něčemu, co je nám transcendentní, něčemu, čím říkáme, že je Bůh.

Já skončím větou, kterou Ježíš říká na kříži, když umírá. „Eloi, eloi, lema sabachtani. Bože Bože, proč jsi mě opustil?“

Máme tendenci se na tento výrok a na celou tuto situaci, na její kontext dívat jako na momentální velmi akutní zoufalství pramenící z opuštění, které se odehrálo. Používáme proto minulý čas. Ale hebrejština to ve skutečnosti myslí jinak. Říká: Pro co jsi mě opustil. Proč se mi děje to, co právě teď zažívám? Co mám pochopit? Čeho se mám dotýkat, abych tím důkladně prošel? No, pravdy a lásky. A nikoliv v tom smyslu nejohranějšího klišé, ale v jejich naprosté hloubce a možnosti, ve vlastním středu. Tak tolik od rozsocháče, trojramenného kříže, ke kříži, který vede k věčnému životu.

 

Já jsem upřímně řečeno přemýšlel, o čem bych měl mluvit, hlavně když mám kolem sebe takhle vzácné lidi. Jsem velice vděčný za ten předchozí příspěvek, který mě trošku přitlačil k tomu, že nabídnu velice krátce výklad z druhé strany stejné mince. A sice onen technicko-vědecko-empirický, deterministický neuro-vědecký výklad. Což znamená, že vzhledem k tomu, že se zabývám evolucí lidského mozku – jak mozek myslí, přemýšlí, může přemýšlet a bude přemýšlet –, pokusím se během pěti minut předložit svůj pohled na to, jak jsme na tom byli, jak jsme na tom teď a jak na tom budeme. Hlavní je, že během posledních 200 000 let lidský mozek přemýšlel jednou a toutéž cestou. Jedním a tímtéž smyslem, a to na základě tlaku a porovnání. To se dělo až do roku 2000, tzn. že moderní společnost začala od roku 2000 do dneška přemýšlet úplně jinak než během celé své existence. To tvrdím na základě neurologické evidence, která vychází z různých výzkumů. Všechno to souvisí s nástupem dvou věcí. Na jedné straně technologie, kterou lze nazývat jako společenskou technologii, jako je Facebook a Twitter, počítačovou technologii, technologii obrazovky, při které se průměrný Čech kouká do obrazovky 7,5 hodin denně, a na druhé straně je to fakt, že žijeme třetí generaci, kdy máme blaho. Nikdo a nic nám ve skutečnosti nehrozí. Nemáme třetí světovou válku, nemáme tady skutečný mor a tak dál. Takže tu máme obrovský nárůst peněz, obrovský nárůst kapitalismu na jedné straně a postupné distancování lidí jeden od druhého na straně druhé. A atomizaci společnosti, která je generovaná tím, že my neurologové převážně sedíme vedle programátorů těchto sociálních sítí a měříme hladiny dopaminu a tvoříme programy, které jsou návykové, jako je Facebook a Twitter. Přitom dochází ke globalizaci společnosti, homogenizaci společnosti. Nemáme nepřítele, nemáme studenou válku nukleárních zbraní. A aby nikdo dosáhl něčeho ve veřejné sféře, musí vytvořit porovnání, musí vytvořit konflikt. Takže se začnou tvořit populisti, musíme volit baviče. Není možné zvolit prezidenta, který za něco stojí, pokud nebude bavit, takže máme baviče v Bílém domě, máme baviče tady a baviče v Anglii. Tam, kde je bavič, je cirkus, tam, kde cirkus, je cirkusová společnost. Takže máme nedopatření, přehnaná opatření atd. A nervozita společnosti roste, úzkost roste, deprese roste, sebevraždy rostou. Jsme méně šťastní, než byli naši rodiče. Ve všech průzkumech, přestože oni čelili hrozbě plynových komor. A naše děti jsou o 70 % méně šťastní. Padlo tady slovo štěstí. Výsledky dětí a adolescentů ze všech standardizovaných testů klesají a společnost podle většiny průzkumů hloupne. Mantinely společnosti se pomalu drolí a teď přišla jakási pseudokrize, které říkáme koronavirus, která tohle vlastně více odhaluje. Fakta jsou taková, že ke dnešku ve světě Podle CDC (pozn. Centers for Disease Control and Prevention) a světové zdravotnické organizace zemřelo na koronavirus méně lidí než na chřipku. V České republice zemřelo 380 lidí na koronavirus, minulý rok 1 560 na chřipku. Takže je to všechno o představách, které jsou tvořeny uměle na základě otevřené, skryté, dobrovolné nebo pasivní spolupráce mezi politiky a mezi médii, jež víceméně fungují v náš neprospěch tak, že nám berou naši svobodu rozhodovat a přemýšlet inteligentně. V Americe to začalo, v Americe teď začíná něco příšerného, čemu se říká Cancel Culture, tedy kultura rušení – když s něčím nesouhlasíte, tak jste okamžitě prostě ukamenován ke smrti. Je tam hnutí Black Lives Matter, jeden můj kolega z Yale a další jinde ve světě si dovolil říct White Lives Matter Also, a než tu větu dořekli, tak byli vyhozeni. Pálí se sochy. U nás dostal Winston Churchill své, v Americe se pálí americká vlajka a strhává se socha George Washingtona, poněvadž vlastnil otroky. Poněvadž jsme se dostali do kultury velice nebezpečného stavu, o kterém mluvila Martina – nárokování a Já. Můj pohled je ten nejdůležitější, poněvadž já žiju svůj svět přes takovéto konference přinejlepším a přinejhorším přes Facebook a Twitter a přes společenská média, kde ty lidi ani neznám a vytvořím si umělé divadlo, které jsem já, přes které troubím své osobní představy a osobní práva, jež se samozřejmě musí rovnat, ne-li být ještě lepší než vaše, než zbytku světa. Takže jsme z neurologicko-evolučního hlediska na naprosto klíčovém rozcestí, jež rozhodne, kterým směrem lidstvo půjde. Jestli se vrátí směrem, o kterém hovořila Martina, anebo to bude postupovat dál. A pokud to bude postupovat dal, tak to bude znamenat konec svobodného rozhodování, bude konec kapitalismu. Poněvadž národní a nadnárodní organizace už do toho zasahují, takže mohou z jedné minuty na druhou zavřít podniky, jako jsme toho svědky dnes. Zavřou hranice, abychom my nemohli jít ven – ne aby ostatní nemohli sem – ale my nemohli vyjet ven. Budou ignorovat výzvy, jako je ta naše a nebo od jedenácti profesorů Karlovy univerzity, a bude postupné uzavírání se do technologie a postupné omezení pokory a mezilidských vztahů, což povede k další lidské kolonializaci, kde nejenom lidi, ale jejich mozky začnou přemýšlet čím dál tím víc způsobem, jakým přemýšlí mraveniště. Škobrtnete do jedné části mraveniště a nastane okamžitá panika. Všichni vědí, že se něco v mraveništi děje, ale je tam jen jedna královna, která to kontroluje. Ta má kolem sebe pár vojáků a to jsou ti, kteří vlastně mají prsty na pakách té technologie, a my jsme všichni mravenci. To je můj velice „optimistický“ výklad toho, co bylo, je a co bude, a doufám, že se ten hrozný scénář nesplní. Jen dodám, co by se mělo nebo mohlo stát, aby se to vrátilo ke správnému směru. Bohužel se obávám, že na to sami přes takovéto diskuse nepřijdeme, protože i když my všichni patříme do stejné krevní skupiny, většina lidí v této zemi a jiných zemích do této skupiny nepatří. Poněvadž jsou závislí na technologii a takovéto debaty jsou pro ně totálně nerelevantní. Necítí žádný důvod, proč by je poslouchali, ne že o nich uvažují, ale jejich mozek a jejich myšlenkový proces už je takový, že je k tomu vůbec nemůže vést. Takže se bohužel obávám, že jediné, co nás k tomu může vrátit, stejně jako v minulosti v dějinách, je prohloubení současné krize nebo nabalení dalších krizí. Lidé si začnou skutečně uvědomovat priority života, hlavních principů a lidské pokory, která patři k tomu, aby člověk žil život ve skutečně dobré bilanci.

 

Anna Hogenová – filozofka

Já bych jen navázala na hovor, který jsem teď slyšela, který byl fantastický, protože v některé filozofii jsme přesvědčeni, že člověk je jen rozhovorem. Ten rozhovor se koná buď beze slov – pak tomu říkáme „říkání“ anebo se slovy, což je mluvení. A pokud člověk vede rozhovor jen se jsoucny toho světa kolem nás, tak tam nachází pouze tzv. ontickou nouzi – onta jsou jsoucna – jo, já za chvilinku budu normální, vydržte.

Co je ale v životě důležité a co se vůbec dneska neděje a zapomíná se na to, je tzv. ontologická nouze. Co to je? Je to nouze, která nás nevyhnutelně provází jakožto lidské bytosti, protože nemůžeme svou budoucnost technologicky a matematicky úplně ukočírovat, neboť budoucnost je dána situacemi a být in situ znamená být v něčem, co je vždycky neuzavřené. Když je situace neuzavřená, tak k nám do této situace vždycky vstupuje náhoda. Ona náhoda, ona nahodilost se prostě myšlením „more geometrico“, jak se u nás říká, nedá zkrátka zničit, tedy člověk žije vždy v riziku. I teď jsem v riziku i vy jste teď v riziku a celá planeta je v riziku.

Vzít toto riziko ve svém životě vážně znamená naučit se ontologické nouzi, což je zvláštní druh rozhovoru, který člověk koná nikoli se jsoucny a jejich vztahy a matematicky se ta jsoucna učí tak nějak využívat pro svůj život, ale my se musíme naučit žít, jak už říkal Jiří Orten, s komínem na hlavě, s komínem, který nám může spadnout na hlavu, když jdeme v Praze po ulici. My se musíme naučit žít s rizikem, to znamená musíme vzít vážně tu ontologickou neboli bytnou nouzi, která vždycky patřila k člověku jako jeho základní výbava – ve starověku, ve středověku. Ale novověk je něco tak pyšného, něco tak vědecky namyšleného, že prostě my poručíme všemu, větru i dešti, my uděláme technologiemi úplně všechno, což je bohužel chyba.

Znamená to vlastně, že se neučíme přijímat onu ontologickou nouzi, ale tím na sebe jakoby povoláváme nahodilost, která se pak projeví v podobě třeba koronavirové krize nebo tsunami nebo vybouchne někde atomová elektrárna. Zkrátka to řemeslné technologické myšlení k sobě přitahuje jako doplněk nevyhnutelně krizi. Vzpomeňte si třeba na ty obrovské lodi, které byly nepotopitelné – a na první jízdě se potopily...

Čili techné miluje tyché. To je stará myšlenka Aristotelova a Platónova, že techné miluje náhodu a přitahuje ji k sobě. A to by měl každý člověk vědět, ale on to neví. Dnešní člověk si jde, když mu v pátek skončí práce, užívat – on žije proto, aby si užíval. To je naprostý nesmysl. Život je velké riziko. A pokud má být život k něčemu, tak musí být opravdový, a my tomu říkáme, že musí vycházet z našeho posledního pramene, že nemůžeme žít z podsunutých rozvrhů, které nám život determinují, kterých je čím dál tím víc a jsou čím dál tím sofistikovaněji propracované, takže ani člověk, který je filozoficky vzdělaný, mnohdy nepochopí, že jde o nenápadnou manipulaci s jeho životem. Dnešní člověk sobě nepatří. Patří systémům a strukturám, které se předem vypočítají pomocí myšlení a retrográdních inženýrů směrem do budoucnosti. Ta budoucnost je nám pak předávána v podobě tzv. povelů, které se ale neříkají slovy, ale jsou vlastně založeny jako objektivní nutnost, která patří k současnému vyspělému světu. Já opravdu souhlasím s panem kolegou Stránským, že když bude myšlení jenom technologické, bude to opravdu zlé.

Já to teď vidím třeba na naší Karlově univerzitě, která je dnes vedena jako firma. A děsím se toho, co se vlastně teď vymyslelo. Když se prostě filozofie z jednotlivých fakult odstraňují, protože musí stačit jediná filozofie na Filozofické fakultě a z těch ostatních fakult se musí filozofie přetavit třeba na didaktiku výchovy atd., na didaktiku toho předmětu, který se na dané škole učí. Jestliže člověk nebude mít celkové vzdělání a bude mít jenom pragmatické praktické vzdělání technologické, tak se opravdu nemůže nezměnit na nějakou rovnici, na nějaký stroj, jak o tom byla už mnohokrát řeč.

To, co potřebuje současný člověk, je být přijímán takový, jaký je. A to je možné jenom tam, kde se tomu řekne domov. Kde je dneska domov. Dneska dětem chybí domov. Nám starým chybí domov. Domov znamená, že já mohu žit ze svého vlastního pramene, který ale nejdřív musím v sobě vykutat. Člověk se nezná, to si jenom myslí, že se zná. On se musí dostat ke svým nejvlastnějším možnostem, které jsou tak blízko něho, že není možné si tu možnost vytáhnout ze své duše, dát si ji před sebe, popsat a pojmenovat ji.

Tyto možnosti se mohou zrodit pouze tehdy, když se uskutečňují. A toto uskutečňování se děje právě v tom, co je podstatou člověka – to je ten rozhovor. Čili pro nás pro filozofující je důležité, aby se děly všemi možnými formami takové rozhovory, které by otevíraly lidské myšlení otázkám, které jsou bytostné a týkají se celku našeho života. My potřebujeme bytostné, opravdové rozhovory, nikoliv připravené. Jakmile je něco připraveného, je to vždycky lež. Takže to nepřipravené, my vstupujeme do toho rozhovoru s rizikem, že nevíme, co se tam objeví, že se tam možná dozvíme něco, co nám naši jistotu zraní. A tohle je právě přijetí ontologické nouze, nikoliv jen té ontické nouze – jak zaplatit třeba činži, kde koupit brambory nebo co udělám, to jsou ontické nouze, týkají se těch jsoucen, empirie, pragmatického života. Zatímco ontologická nouze jde právě z hloubky, kterou musíme otevírat, a já tedy děkuji těm, kteří tento program připravili, protože tady je možnost srovnat jednotlivé projevy nás, kteří tady jsme, a pochopit z toho, že jde opravdu o ten neskrytý rozhovor, kde to tázání je zbožností myšlení.

Petr Vizina: Paní profesorko, děkuji. Jestli jsem Vám dobře rozuměl, vždycky je dobré si u nejslabšího v myšlení, což jsem já, z debaty vyzkoumat, jestli on to všechno pobral. Mluvíte o době, kterou jsme prožili, jako možnosti, kdy člověk může přijít sám k sobě. Divadelník by to nazval dialog s vnitřním partnerem, jak říkal Ivan Vyskočil, Martina Kopecká by tomu možná řekla rozhovor s vlastním svědomím, Patočka by to možná nazval péče o duši.

Anna Hogenová: Ano.

Petr Vizina: Čili i ten nejhloupější to pochopil...

Anna Hogenová: Fantasticky – moc vám za to děkuju.

Petr Vizina: Já Vám děkuju, a pokud by mělo dojít na slova pana Stránského, kterého jste chválila, tak titulek v nedělním Blesku by měl mít titulek: Nacházíme se ve stavu ontologické nouze.

Anna Hogenová: Ano. Ale my ji stále nechápeme a nechceme přijmout. My pořád raději nadáváme na toho politika, na tohoto politika… no prostě ubohost. Podstatné je úplně někde jinde. Člověk si musí uvědomit, že je možné dobře žít jen v riziku a musí to riziko na sebe vzít. To je, myslím, základ vzdělanosti, který ale vůbec nepodporuje.

 

Je mi velkou ctí tady s vámi jaksi přemýšlet nad duchem doby. Já jsem to chtěl mít trošku povrchnější, ale nebylo mi vynikajícími předřečnicemi a předřečníky povoleno. Takže já se tedy pokusím zahrát si na ekonoma, aspoň zdánlivě dostat do podobných hloubek, kde by se to dalo možná jakýmsi způsobem spojit. Začnu myšlenkou, která mě napadla – normálně to nedělám, většinou si myšlenky několik let promýšlím, než s nimi vejdu na veřejnost. Ale když jsem byl u Veselovského, tak mi tak trošku vytkl, že ve všem vidím jakousi symboliku. Já jsem v ten moment vypálil větu, nad kterou jsem nikdy předtím nepřemýšlel. Řekl jsem, že buď je symbolické všechno, anebo nic. Není nám dáno vybrat si, že symbolické je, že nám ujede autobus, ale už symbolické není, že došla šunka. Nebo co se děje v jisté části světa nebo v jiné. Takže my vlastně nemáme volbu.

Celý svět se dostal do situace, ve které se v životě neocitl. Nám byly jaksi sesynchronizovány příběhy. Nikdy v dějinách se nestalo, že by všichni zažívali to stejné. A nejen virtuálně, jak o tom hovořila paní profesorka: že čteme, že je někde druhá světová válka nebo že je nějaká migrační krize. Ale každý jedinec na této planetě si osobně prožil jakousi výzvu k samotě, tu možnost – já jsem to kdysi nazval nuceným globálním šábesem – kdy prostě ta přepracovaná, přehřátá ekonomika, která sama o sobě ví, že to přepaluje, že tohle tempo je neudržitelné, jak co se týče přírody, tak lidské hnací síly. Teď mám na mysli psychologickou sílu. Žijeme ve společnosti manažerů a manažerek, kterých když se několikrát dokolečka zeptáte, co vlastně dělají, tak nejsou schopni odpovědět jakýmsi smyslem. Máme z toho deprese, jsme z toho přepracovaní, půlka naší společnosti touží po tom, aby bylo všechno trochu pomalejší – toto volání zcela chápu. A teď jsme tu možnost měli a nemohli jsme s tím ani nic dělat. Takže to je téma č. 2, že po dlouhé době nemáme koho vinit. Tady opravdu došlo třeba mezi námi ekonomy k velice zvláštní situaci, že jsme během koronaviru všichni úplně stejně nevěděli. Nikdo o tom neměl žádnou myšlenku – ani Keynes, ani Friedman, ani Hayek, ani Mises, ani Marx, jestli ho vůbec považovat za ekonoma. Najednou došlo k něčemu, čeho jsme se vlastně hrozně báli. Vzpomeňte si, když Greta požadovala, aby se trošku zmírnilo létání letadly. Takže mezi námi ekonomy došlo k tomu, že jsme se najednou všichni začali poslouchat, protože jsme všichni úplně stejně nevěděli. Nikdo z nás neměl sebemenší nápad, co s tím dělat, a to paradoxně vedlo proti pýše té doby, jak o tom hovořila paní profesorka. My jsme tak zvláštně zpokorněli a i s lidmi, se kterými jsme byli názorově rozhádaní, najednou hledáme společnou odpověď a jsme spojeni nikoli ve znalosti, jak měla modernita ve svém štítu a hnací síle, ale v neznalosti. A musím říct čistě subjektivně psychologicky, že to spojení v neznalosti je o hodně příjemnější než spojení ve znalosti. Chci tím říct, že to šlo. Greta říkala, že by bylo fajn, kdybychom trošku zbrzdili třeba letecký provoz, a všem se ježily vlasy na zádech, protože to přece zkolabuje nebo nebudeme lítat vůbec. A když to vezmu do podstaty věci, když si odmyslím ty struktury, které čteme, ono se vlastně nic nestalo. Další pozoruhodná věc je, že ekonomika nezkolabovala. Jednou jsem mluvil se svým tatínkem a on říkal: „Ta ekonomika, jak rychle to zkolabovalo, viď, Tome, jak je ta naše společnost citlivá.“ A já jsem řekl: „Tati, vlastně když nad tím přemýšlím, už jsme měli dva měsíce totálního zastavení světa, kdy se zastavilo všechno, co zastavit šlo, víceméně, a podívej se na svůj stůl – máš tam banány z Afriky, máš tam kafe odněkud z Indie.“ Kromě droždí, kdy se najednou všichni chtěli vrátit ke kořenům a sháněli droždí, tak celková, globální ekonomika, o které jsme si mysleli, že když se zastaví, nemůže přežít, tak přežila, i když se zastavila. Neříkám, že to nebude mít svoje náklady, ale jde o to, že naše současná situace je tak lehká právě kvůli tomu, že jsme se do jisté míry přestěhovali na jiný svět. Nemít internet, a kdyby ta naše koronová krize přišla řekněme před dvaceti lety, tak ekonomika zkolabuje na tuty a budeme tady mít desetitisíce mrtvých nebo statisíce nebo možná i víc. Ne z titulu té nemoci samotné, ale z titulu preventivních opatření, která by nebylo možno tenkrát aplikovat tak beztrestně jako teď. Takže to jsou moje poznámky. Nechci vzít moc prostoru – jenom myšlenka, že se to bude opakovat, to je něco, co je potřeba vzít v úvahu a napříště se připravit. My jako evropská civilizace a možná celá západní civilizace bereme ty náznaky přírody nebo dějin, ty situace, jak o tom hovořila moje drahá předřečnice, jako něco, co se nemá dít. Něco, co disturbuje jakýsi normální stav věcí, přitom jak velice dobře víme, normální stav věcí není normální. Například teď: vy si myslíte, že mě vidíte, ale vy mě ve skutečnosti nevidíte. My máme pocit, že spolu mluvíme, ale my mluvíme se stroji. Já se teď dívám normálně do stroje a vidím vaši dvojrozměrnou reprezentaci a vypadáte velice podobně a mluvíte tak, jak jsem od vás zvyklý, ale ve skutečnosti tady sedím v lese a mluvím tady s přístrojem. A to jsem též chtěl vyseknout poklonu organizátorům a zároveň i naší době, že včera přišel zákaz těch „NeColours of Ostrava“ a samozřejmě jistá újma na obecnosti tam je, že si nemůžeme dát spolu pivo nebo si poslechnout nějakou hudbu společně, ale všimněte si, že žijeme v tak pokročilé společnosti, že během půl dne jsme, aniž by obsah trpěl újmou, byli schopni přehopsnout do jakéhosi nového virtuálního světa, který v jistém slova smyslu naplňuje i to, co říkala Martina, že boží království je mezi námi. Já to vždycky připomínám svým přátelům, že boží království není ve vás. Když ho tam budete hledat, tak ho budete hledat od rána do večera, protože tam nikdy nebylo, není a nebude. Boží království je mezi námi. Vy jste to, paní profesorko, vyjádřila jako dialog. A my teď ten dialog můžeme mít s celým světem mnohem kadentnějším způsobem, než to bylo možné v minulosti. Já dnes můžu takovou konferenci, jen na to nejsme zvyklí, vést se všemi odborníky světa. A najednou se člověk stává do jisté míry všudypřítomným, pokud je tam tedy ten internet. A možná poslední hra se slůvky: I etika dnešní doby se přesouvá, protože ten vir se jmenoval Covid z jiných důvodů, než že je to taky dobrá slovní hříčka, mírně latinská: Covid, „veni – vidi – vici“, jako společné oko. My najednou máme společné oko. Každý člověk může být napojen na ten neviditelný prostor, ten prostor mezi – tam, kde Ježíš situoval před dvěma tisíci lety boží království, že to boží království není ani tady, ani ve vás, ale mezi námi dvěma, a my jsme to „mezi“ schopni vytvořit mnohem kadentnějším způsobem, než jsme byli zvyklí jako biologické formy. Takže já mám takovou dlouhodobou tezi, že se naše společnost stěhuje do vnějších věcí, a nemyslím to čistě negativně v tom anti-patočkovském slova smyslu, jako že zanedbáváme péči o vnitřek, o duši, když se pečuje pouze o vnitřní svět, ale ta moje naděje je v tom, že najednou dostala celá planeta společné oko. To morální oko, které nám vyčítalo a diktovalo věci, byla kdysi příroda, ta dravá šelma, která na vás zlověstně kouká někde ze tmy, dodneška víme, když se na nás někdo kouká, i když ho nevidíme, pak to oko přeběhlo do teologicko-mytologického rámce, tzn. bohové nebo Bůh se díval jakýmsi všudypřítomným okem, které nás sleduje a občas je to příjemné. Koneckonců i král David v jednom žalmu zpívá: „Hospodine, odvrať ode mne svůj pohled, abych okřál.“ A ten všudypřítomný pohled, který se neustále dívá, se přestěhoval do toho – tak to aspoň vidím já – virtuálního světa, který má ale taky svou morálku. Na to zase narážel Martin. A ta morálka je zvláštní, ale je to možná silnější moralita než ta, kterou jsme cítili, když se na nás dívalo oko boží. Teď se na nás dívá oko nás všech a zároveň se soudíme a je vidět, že ty excesy jsou příliš morální. Příliš se soudíme, příliš se odsuzujeme, ale přitom vlastně naťukáváme prostor, kde by mohlo teoreticky existovat království boží, protože jestli to něco umožňuje, tak je to dialog v jiné (nad tou formou se ještě budu muset zamyslet) a v jistém smyslu mocnější podobě, než je ta naše forma biologická. Jinými slovy jsme se naučili telepatii, jestli jste si všimli. My jsme si vždycky mysleli, že se telepatii naučíme různými duchovními cvičeními a zvláštním jídelníčkem a dýcháním jistým způsobem nebo modlitbami, a my jsme se jako lidstvo naučili telepatii, dokonce se i vidíme, i když by to telepatií nikdo přirozeně nenazval, ale tohle bylo cílem telepatie. Aby si lidi, kteří nejsou vedle sebe, mohli povídat, a my se můžeme dokonce i vidět. Takže to je jenom popis toho nového virtuálního a digitálního světa, který nás táhl už dlouhou dobu, od počátku lidstva jsme se vždycky stahovali do abstraktních světů, ať už to byl Platón a filozofie, nebo náboženství se svým nebem, kam se také údajně budeme jednou stěhovat. My se teď vlastně do takových virtuálních světů stěhujeme v přímém přenosu, ale je to v podobě virtuálního spojení a já počítačový program a aplikace a internet čtu jakožto nejmodernější projev mytologie. Ten internetový program ve skutečnosti neexistuje, ale strukturuje a formuje náš život stejně tak jako dnešní doba. To je všechno, jen takový – doufám trošku optimističtější – pohled na situaci, která je sama o sobě celkem pesimistická.

 

Petr Vizina (PV): Tomáši, já ti mnohokrát děkuju, zdravím tě do jižních Čech. Ten titulek „spojení v neznalosti“, to bychom mohli použít pro dnešní debatu. A já trošku využiju toho, že jsi jediný ekonom mezi námi a máš blbé připojení. Čili ta asymetrie se teď otočila. Normálně nás ekonomové válcují. Já si totiž myslím, když navážu na pana Stránského, že ta krize možná není ani reálná, jenom je to brnkání na nervy, které využívají politici a – promiň, Tomáši – ekonomové. A my teď máme možnost si o tom, jestli ta krize, anebo jestli ten slovník, který používají politici a – promiň, Tomáši – ekonomové, jsou skutečné. To je to: krize a teď se odečítá stav světa podle těch čísel, protože on se jinak nedá moc uchopit. Tak jestli teď bys jako ekonom neměl snést trochu plísnění od spoludiskutujících. Ujměte se toho někdo, prosím.

 

Tomáš Sedláček (TS): No já budu jenom rád.

 

PV: Paní profesorko, vy jste kývala…

 

Anna Hogenová (AH): Právě jste, pane kolego, velice krásně řekl to, co je podstatou oné ontologické nouze. Protože ta čísla, to vypočítávání naší budoucnosti, které dostalo ve filozofii v němčině název das Gestell, je něco, co je podle mě jenom trošku důležité, ale ne tak stoprocentně, jak si to dnes všichni myslíme, protože to, co je harmonií na světě, se nedá předem vědět. To se musí pomalu vytápávat v řadě velmi drobných kroků, prostřednictvím kterých poznáváme druhé, sebe, vztahy mezi sebou atd. A tohle je právě ten rozhovor, který je podstatou člověka i celé společnosti, ale rozhovor dnešní se neřídí tím, že by se vytápávaly jednotlivé kroky podle situací, které nás vždycky předeženou, do kterých jsme vrženi. My ten rozhovor vedeme tak, jak nám to dovolují povely, které přicházejí z onoho Gestellu. To je ta hrůza, která jde z technologie. Filozofové dokonce mluví o surovosti, která pokud se v tom něco nezmění, bude jednou nevyhnutelně provázet vývoj. Čili tady jde o něco, co je hrozně důležité, co lidé nechtějí slyšet, čeho se trošku bojí a připadá jim to bláznivé, protože plánovat se přece musí a musí to být nejenom matematické, ale musí to být systémové. Systémy, které nás mají v pasti, k sobě vlastně nepustí nahodilosti, které patří do toho naprosto pravdivého života lidí na planetě. My nemůžeme být jenom vypočítanými entitami, protože planeta je plná nahodilostí, které se nedají vypočítat, a proto se musí člověk učit ontologické nouzi. A musí se to dělat od počátku s dětmi. Například Židé na to děti připravují už od čtyř let. Čili tohle je něco, o čem by se trošku mohlo aspoň někdy mluvit, kdežto my vždycky říkáme: Spějeme k fantastické budoucnosti, která neuvěřitelně otevře veškeré možnosti člověka. Ale pravda je taková, že ty možnosti v životě mém, ale určitě i vašem, jsou čím dál tím víc škrceny nejrůznějšími podmínkami, které nám diktují ty systémy. A o to právě jde, aby si to člověk uvědomil, když přijde taková rána, jako je ten virus. Takže je to vlastně docela dobré.

 

PV: Když tedy vezmeme vážně, že ontologická nouze je stav člověka, dá se říct, že ať už je dnešní krize reálná, nebo jak říká pan Stránský, je to krize, která je vlastně disproporčně prezentovaná tak, abychom byli trošku vystrašení a ovladatelní, tak nás to nějak vyzkoušelo, nasvítilo víc naši situaci, víc ji odhalilo? Co si myslíte?

 

AH: Ano, pootevřelo nám nás samé nám samým. Pootevřelo. To znamená k člověku přicházejí otázky, které by k němu nepřišly, kdyby nepřišla tato krizová situace. A to je právě hloubení toho rozhovoru, který je podstatou člověka od počátku do dneška. A jestliže je tento rozhovor člověka, který vede on sám se sebou, reglementován nějakými systémy, které byly vědecky jaksi dokázány jako objektivně nevyhnutelné, tak to je právě to, co z člověka dělá tu věc, která nemyslí, která chce jen užívat, která potřebuje rauš, která potřebuje drogy, alkohol, moc nad druhými lidmi a podobně.

 

PV: Děkuji. Martino, tak jako Tomáš Sedláček mluvil jako teolog, tak vy jste chvilku mluvila jako ekonomka. Vy jste říkala, že jsme v pokušení prezentovat křesťanství jako pojišťovnu štěstí. Pojišťovna pracuje s určitým rizikem a propracovává to tak, abychom když přijde nějaká katastrofa, z ní vyvázli s nějakou náplastí. Můžeme se ještě pořád pouštět do Tomáše Sedláčka s tím připojením – on má smysl pro humor a snese to. To dravé oko, o kterém Tomáš mluvil – nejsme náhodou pořád v hledáčku dravého oka ekonomiky, která všechno počítá na náklady a výnosy, která všude spatřuje to, že propočitatelnost je ta berle, která nás drží při životě?

 

Martina V. Kopecká (MVK): Já myslím, že je to opakovaně nezbytná lekce určité pokory, kterou potřebujeme získávat ve všech oblastech života. Protože tahle pokora nás vede k nějaké existenciální zkušenosti, která nás učiní opravdovými. A touha po tom, mít všechno spočítané, mít všechno naplánované a pojištěné a vědět, že když se stane malér, tak se to vždycky nějak vyřeší, mě podle mého názoru zbavuje nějaké odpovědnosti žít s touhou, v souladu s boží vůlí – kde já pokorně přijímám, co se mi v životě děje, abych se mohla dál posouvat, protože pokud odsunu jakoukoli nepříjemnou zkušenost a situaci do nějakého pole, kde ji nechci vidět a je to v podstatě tabu, tak se jako člověk a jako osobnost nevyvíjím. A myslím si, že potom stagnuje nejenom nějaká moje duševní a duchovní rovina, ale potom se to projevuje skrz nějaké popření i na rovině fyzické, kde tělo dál neprosperuje, protože mysl není v souladu s tím, co se děje okolo mě.

 

PV: Martino, ještě než dám slovo Tomáši Sedláčkovi, který už se hlásí, řekněte mi –já jsem si vždycky říkal, že se Vás na to zeptám – vy jste předtím pracovala v korporátu, než jste se stala farářkou. Zatím jsem nezaznamenal příběh faráře, který se stal vysokým funkcionářem v korporátu, zdá se, že je to jednosměrná cesta. Ten důvod, proč jste z korporátu odešla a stala se farářkou, je v tom, o čem jste dnes hovořila?

 

MVK: No, já jsem zas asi nevyšplhala tak vysoko, že bych nemohla slézt dolů, že bych byla tak závislá na nějaké moci. Ale v podstatě jsem před kvantitou dala přednost kvalitě. Protože jsem věděla, že smysl je v něčem jiném než v tom, co se nabízelo v onom korporátním světě. A přestože jsem prožívala velké opovržení tou korporátní společností, proč to vlastně dělám, tak jsem skrz nějaké prožívání blázna Vincka došla k tomu, že přestože je tato cesta paradoxní, tak pro mě je skutečná. A mě zas a znovu učí tomu, kdo já jsem, právě skrz pokoru a bez toho, že bych vnímala křesťanství jako pojišťovnu.

 

PV: Děkuji. Tomáši, ty ses hlásil.

 

TS: Já se zas budu trošku hájit, abych tedy hrál trošku toho ekonoma, ale myslím, že jsme všichni na stejné lodi. V Bibli se taky píše, že železo se ostří železem, a tuhle jsem přemýšlel, že boxerská rukavice není symbol agresivity, ale naopak symbol lásky. Já se tady chci se s někým poprat, ale nechci ho u toho zranit. Já chci pálit plnou palbou, abychom zjistili, kdo umí líp bojovat, protože to chceme zjistit, a ne abych toho druhého zranil. Takže: já jenom s tím pojištěním – to je totiž hrozně bezvadná věc. Pojištěný život asi úplně stoprocentně nejde, ale, Martino, byť nepracujete v korporátu, myslíte, že by Váš duchovní život byl plnější, kdybyste neměla pojištěný Váš kostel?

MVK: Z pozice faráře neříkám lidem, že je vhodné vydat se cestou rizika. Určitá obava a strach mají schopnost nám zachránit život a jsou na místě. Ale úzkost a nebetyčné trápení zas a znova tím, že se nepustím do prožitku ve skutečném životě a že budu v rámci toho svého dvorečku neustále hledat nějakou bezpečnost a jistotu, mé dobrodružné povaze úplně nepřispívá a myslím si, že je v pořádku mít život v rovnováze. To znamená nevydávat se nějakou extremistickou cestou, ať už je to v jakékoli oblasti. Všeho moc škodí. Zároveň vnímám i v určitém pojištění duchovní rovinu v tom smyslu, že hledám cestu a zkouším naložit s vlastním pocitem bezmoci.

TS: Můj dotaz mířil na kostel a předpokládám, Martino, že Váš kostel máte pojištěný a že Vám to neubírá na kvalitě vašeho duchovního života, ba naopak, možná přispívá. Máte více času si třeba číst a přemýšlet nad jinými věcmi, než jestli odněkud přilétne šutr a vy s tím budete mít týden starosti. Zkrátka na rovině, kterou nepovažujete za zajímavou.

PV: To jsou přece odlišné autonomie. Když Ježíš učí o ptactvu nebeském, tak to není kázání proti kampeličkám a proti zajištěné budoucnosti. On přece mluví o něčem jiném, že ano?

TS: Na druhou stranu, nemůžete mít na ekonomii tak velké požadavky. My jsme nikdy nikomu neslíbili, že mu dáme work-life balance či smysl života, jen jsme se snažili nastavit společnost tak, aby lidé, pokud chtějí, měli co možná nejvíce času na hledání smyslu života. Co se týče realizace rustikální společnosti, která tady fungovala, není to tak, že teď máme nějaký systém a předtím jsme žádný neměli. Předtím byly feudální systémy a devadesát procent lidí pracovalo od rána do večera na poli a nedokázalo vůbec číst. Dnešní doba nám dává neuvěřitelné možnosti. Každý z nás může být duchovní, i ten nejposlednější člověk se základním vzděláním. Ježíš si také vybral lidi, kteří nebyli žádní studovaní intelektuálové. Toto nebylo 2 000 let možné, pokud si vás nevytáhl zrovna Ježíš nebo někdo podobný. Rybář neměl čas sledovat tyto debaty, ale dnes klidně i pro rybáře, který výborně loví ryby, vyzná se v tom a je odborník a hrozně dobrý člověk, ale nemá čas, tato debata přístupná je. Stejně tak jako má čas na rozvíjení svého vlastního ducha. Technikalizace, i když nám pochopitelně některé věci bere, má za následek, že odkládáme věci, které dělat nemusíme, a starosti jako třeba pojištění. Na Covidu bylo hrozně hezky vidět, že společnost nezkolabovala. Bylo to díky tomu, že jsme navzájem pojištění. Máme mezi sebou takové pojištění, že se společnost dohodla, že kdyby byl problém nějaké její části, tak se jí to zaplatí. O číšníky, kteří přišli o zaměstnání, by se v minulém režimu nikdo nepostaral. V tomto režimu dostali alespoň 50, 60 procent mzdy, což bylo takové celospolečenské pojištění, protože to jde pochopitelně z daní nás všech. Já si myslím, že dnešní doba je duchovnější, nebo umožňuje větší duchovnost větší části populace než kdykoli v minulosti. Tolik na obhajobu duchovní stránky ekonomie. Matematizace je hrozně lákavá siréna. Koneckonců i filozofie přece měla dobu, kdy byla analytická a rigorózní, dnes bychom řekli matematicky chladná. A proti tomu se poté postavil existencialismus, Sartre a Kierkegaard, jestli tomu správně rozumím. I ekonomie má pocit, že je královnou věd, stejně jako měla ten pocit sociologie a psychologie. Filozofie to má podle mě od začátku a nepřiznává si to. Matematika má své prokázané limity. To jsou ty krásné Gödelovy věty, v nichž dokázal, že matematicky nelze vše poznat tak, abychom s tím byli spokojeni.

PV: Tomáši, Děkuji za sebeobhajování a obhajování matematiky a ekonomie.

TS: Matematiky a ekonomie a duchovna.

PV: Ano, jistě, každý ekonom si může přečíst Vergilia v originále a my jsme za to rádi a gratulujeme. Chtěl bych se vrátit k doktoru Stránskému, protože ten měl vážnější výhrady k naší debatě. On totiž řekl, že tato debata, přestože vnitřní smysl možná má, postrádá smysl vnější, protože zasahuje jen ty, kteří jsou zvyklí takovéto debaty poslouchat a kteří onen dialog s vnitřním partnerem vedou. Pane doktore, kde vidíte v tomto naději? Mluvíte o tom, že ve věčném televarieté nelze získat voliče pro politický program, aniž byste se sám stal bavičem, který hraje velkou show na rozhořčeného chlapíka, který to dá všechno do pořádku. Mimochodem, je to skoro vždy chlapík, téměř nikdy to není žena.

Martin Jan Stránský (MJS): Aniž bych chtěl někoho urazit, musíme debatu o určitých věcech, jako je morální hodnota a ne/existence Boha atd., označit jako víceméně debatu a kreaci lidské civilizace a lidského mozku, konkrétně frontálního laloku, což je ta část za čelem, která nám jako jediným dává možnost přemýšlet o tom, o čem jsme přemýšleli. Taková velice drzá neurologická otázka je: Existoval Bůh dříve, než existoval frontální lalok? Poněvadž mozek jsme my a to, že můžeme mít takové úvahy, je východisko naší evoluce. Evolucí jsme se stali tím, čím jsme se stali. Tím, že jsme žili v neustálém riziku, jak říká paní profesorka, a že jsme se neustále porovnávali na přímé mezilidské úrovni. Technologie, i když nás „sjednocuje“ v rámci této dnešní debaty, nás ve skutečnosti oddaluje, poněvadž kdybychom jednali mezi sebou jenom takto, tak bychom přirozeně blbli. A to není názor, to je fakt. Už máme výzkumy, které potvrzují, že IQ, spokojenost, reaktivita, schopnost diskutovat a přemýšlet přímo souvisí s počtem hodin, které člověk stráví koukáním do kterékoli obrazovky na jakýkoli program. U dětí vidíme, jak odpadají neurologické trasy, se kterými se narodí – a které jsou po narození připravené pro to, aby přenášely impulzy z jedné části mozku do druhého – úměrně k počtu minut, na které jim maminka dá jakoukoli obrazovku. Během posledních 200 tisíc let jsme se fyzicky dotýkali, naučili jsme se neverbálně komunikovat, fyzicky jsme se mlátili. Nevedli jsme virtuální války přes drony, ale někoho jsme píchli. Olízali jsme si vlastní krev, a ne že jsme někoho deletovali na Facebooku nebo vymazali z takovéto debaty. To je iluze, když si myslíme, že takováto technologie, pokud do ní vpadneme na sto procent, nám jakýmkoli způsobem napomáhá k něčemu dobrému. Taky a teď možná – pro takovéto debaty, protože je to provizorní. Ale hlavním faktem a hlavním viníkem a pilířem našich současných diskusí má být technologie a její současné zacházení a ovlivňováni faktů, a proč se těmi fakty necháváme ovlivňovat. Každý rok zemře 750 tisíc lidí s HIV, to dnes nikoho nezajímá. Zemřou 3 770 000 lidí na hepatitidu a tuberkulózu, opět to nikoho nezajímá. Lidé dnes šílí kvůli tomu, že půl milionu lidí zemřelo na komplikovanou chřipku, a udělali z toho takový stav, že zavřeli hranice, ekonomiky, a nadnárodní organizace a státy se chovají tak, že vytvořily paniku, Jak je možné, že mohli vytvořit paniku na základě něčeho takového nyní, a ne před 30 nebo 40 lety?

PV: Jestli do toho mohu vstoupit, já rozumím vašemu skeptickému názoru. Moje otázka zněla, jestli si myslíte, že se ta skepse vůči technologiím a touha po světě, který je znovu bezprostředně kontaktní, dá proměnit v politický program, který by získal voliče v době, která, jak jste říkal, přeje spíše bavičům a spíše kontroverzním lidem, jak tvrdí média.

MJS: Já se omlouvám, něco jsem slyšel a něco ne. Lidé přemýšlejí a volí především na základě představ, nikoli na základě faktů. Fakta nikoho nezajímají. Pokud neexistují jasné představy, tak je politici, kteří usilují o určité pozice, vytvoří. Teď nepotřebujeme mít jasné představy, poněvadž žijeme v blahobytu a nesledujeme tak moc, co politici říkají, nebo je nám to jedno. Proto máme ty, které máme. Velice zajímavý experiment v tomto smyslu probíhá na Novém Zélandu, kde mají premiérku, která je neskutečně osvícená a prohlásila, že jejím programem je zajistit nulový růst HDP. Že přestanou honit čísla. Priorita číslo 2 je rodina, priorita číslo 3 děti a stáří, priorita číslo 4 příroda. Tam to udělali velice šikovně, dali národním parkům a potokům legální status člověka. Takže když zapálíte strom v lese, je to jako kdybyste upálili člověka. Já bych se tedy koukal na Nový Zéland, abych možná zjistil odpověď na Vaši otázku, ale tady a teď jsme v období, kdy máme možnost na ni odpovědět a resetovat ji. Pro mě – a doufám pro nás všechny – je důležité, abychom začali přemýšlet o tom, jak a proč vlastně přemýšlíme, jak přemýšlíme. Ten dravý kapitalismus, honění čísel, je nyní dobře vidět. Teď se mluví jenom o tom, že se musíme co nejrychleji zmátořit a že do Vánoc bude vše jako dřív. To je dominantní tvrzení na všech televizních kanálech. Chceme to, nebo ne? A pokud to nechceme, tak kdo nás přesvědčí, že to má být jinak? Dokud tady bude ta návyková technologie, tak nikdo.

PV: Vy si myslíte, že kdyby se povedlo (nevím, co by se muselo stát) zrušit internet, přišli bychom k sobě?

MJS: Mnohem více než nyní. Internet nás jen atomizuje. Vaši rodiče neměli internet a ti mí také ne a mé dospělé děti taktéž. Podívejme se, jak se žilo na vesnici, ve městech, jak se lidé k sobě chovali. Byli na tom lépe, hůř nebo stejně. Co se týče indexu spokojenosti, byli na tom rozhodně hůř. Proč potřebujeme internet? Ptejme se na takovéto otázky.

PV: Mrzí mě, že nemáme tu Ostravu a tu živou debatu a že ta debata netrvá třeba dvě, tři hodiny a že pak nepokračuje pivem. Tomáši Šebku, ty tak pokorně a tiše nasloucháš na bratrově zahradě. Když pan doktor Stránský mluvil a tom nulovém HDP a Novém Zélandu, tak jsem si představoval, jak jsi byl lékařem na místech, která jsou nesmírně chudá, kde mají lidé opravdu jen na základní lidské potřeby. Máš pocit, že by byli nadšeni z představy, že se nikdy hospodářsky nevzmůžou? A že by se dala přiřknout identita osoby přírodě, stromu nebo zvířeti?

Tomáš Šebek (TŠ): Moc děkuji za slovo, já jsem tady tak v tichosti na zahradě proto, že poslouchám strašně chytré lidi a vždy si užívám, když jsem nejblbější v místnosti. Promiň, Petře, nejsi to ty. Ve virtuální místnosti jsem to já. V místech, kde jsem byl, má málokdo z nás kliku si jako vnější pozorovatel ten život vyzkoušet na vlastní kůži s jistotou, že se jednoho dne a za velmi krátkou dobu vrátí do svého blahobytu, který z domova z České republiky známe a málo si ho vážíme. Někdy mám dojem, a snad to nebylo jen mé pozorování, že ti lidé žili opravdu bohatší život, ten vnitřní. Tady bych dal určitě za pravdu paní profesorce, když říkala, že přijmout určitou míru rizika do života je vlastně hrozně dobře, protože to z nás dělá lepší lidi. My jsme to tak trošku zapomněli, ale koronavirus nám to dobře připomněl. To byla jedna z dobrých věcí, kterou nám tato krize přinesla, a nebyla jediná. Já jsem chtěl ještě malinko obhájit Tomáše a technologie. Jsem velký fanda technologií. Upřímně si myslím, že na technologii jako takové není nic špatného, stejně jako na ideologii a náboženství. Záleží spíše na výkladu a schopnosti člověka technologii použít. Já bych nechtěl generalizovat technologii na to, že si tady přes Zoom povídáme – já jsem za to strašně rád, protože NeFestival se díky tomu odehrál, a za to můžeme být všichni vděční –, ale technologie není jenom internet, nebyl bych příznivcem toho internet úplně zrušit. Myslím, že má celou řadu spíše výhod než nevýhod, alespoň z mého pohledu. Technologie je třeba také medicínský výzkum, což pan doktor Stránský určitě dobře ví, sám je výzkumník. Nelze technologii hodit do jedné škatulky a říct, že je to sociální síť nebo internet obecně. Moc se mi líbila Tomášova myšlenka, že díky tomu, co se nyní děje, jsme propojeni a přenášíme myšlenky, že to je telepatie. Já bych dokonce řekl, že to je teleport. My jsme se teď všichni teleportovali na Meltingpot do Ostravy. Teleport je mé oblíbené téma, je to věc, které bych se chtěl dožít a jednoho dne se třeba někam teleportovat. Věřím, že by to posunulo nejen mě, ale i celé lidstvo. Já si technologii představuji jako velmi dobrý nástroj. Je otázka, co je vlastně definice technologie, ale do toho nechci zacházet. Nejsem ani filozof, ani duchovní, a jak jsem již říkal, jsem v tento moment spíše ten nejhloupější v místnosti. Existuje skvělá myšlenka, kterou jsem slyšel opakovaně, poprvé od své ženy, která řekla: „Člověk může všechno mít, ale neměl by všechno chtít,“ a to nás, myslím si, ochrání jak před tou špatnou technologií, tak obecně před jakoukoli špatností. Moc si vážím toho, jak se tady každý projevil, ať už to byl názor mírně či více optimistický nebo pesimistický. Pojďme se zamyslet nad tím, že nebudeme chtít škatulkovat lidi na ty horší a lepší, na ty, kteří nás poslouchají a kteří ne, ale pojďme přemýšlet nad tím, jak nás nějakým způsobem sjednotit. Druhá z řady dobrých věcí, které na koronaviru byly, jsou a budou (nebo na jakékoli budoucí pandemii), je, že nás to všechny spojuje, bez ohledu na to, jaké máme vzdělání, čím se zabýváme, jestli prokrastinujeme na sociálních sítích nebo jsme zrovna zavření někde v laboratoři. Já si myslím, že to sjednocení je vždy možné, a když budeme i my dělit lidi kolem sebe na nás a ty ostatní, tak celospolečenské situaci vůbec neprospějeme. Proto bych si moc přál, abychom neškatulkovali, brali život, jaký je (technologie je jeho součástí), a vrátili se možná k heslu, že všechno je možné, teoreticky i pomocí technologie, ale ne všechno bychom měli chtít.

PV: Já vám chci všem mockrát poděkovat za to, že jste si našli čas na tuto debatu, když jsme se nemohli setkat fyzicky v Ostravě a nemohli jsme se fyzicky píchnout či bodnout, jak říkal pan Stránský. Tak jsme si mohli alespoň takto posílat myšlenky – přes Zoom. Moc zdravím filozofku Annu Hogenovou. Paní profesorko, mějte se hezky.

AH: Děkuji mockrát a na shledanou.

PV: Zdravím farářku Martinu Viktorii Kopeckou. Martino, jak bylo prosím Vás to slovo, co jste nás dnes naučila? Ten ježek?

MVK: Rozsocháč.

PV: Rozsocháč. Já si budu rozsocháče připomínat.

TS: Dáma bude tady pány učit tyhle technické, válečné termíny, to je hezké.

PV: Mockrát děkuji lékaři a publicistovi Martinu Janu Stránskému. Díky za vaši antropologickou skepsi.

MJS: Já jsem to udělal trošku schválně, abych to rozprovokoval.

PV: Velmi si toho cením. Ať se vám daří, mějte se moc hezky. Tomáš Sedláček, prostě je to biblista, sestupuje z hory. Tomáši, díky moc za tvůj čas.

TS: Mějte se hezky, moc mě těšilo a bylo mi ctí.

PV: Tomáš Šebek, lékař. Děkujeme mockrát, díky za závěrečné slovo a pozdravuj pana bratra.

TŠ: Já moc děkuji za pozvání, slušelo by se poděkovat i tobě, Petře, jako moderátorovi. Moc ti děkujeme, bylo to vynikající. Stejně tak bych chtěl, možná za nás za všechny, poděkovat Meltingpotu, že toto umožnil, že alespoň takto na dálku se to všechno povedlo.

TS: Amen.

MVK: Aleluja.

PV: Děkujeme divákům a za rok se snad uvidíme živě. Mějte se hezky, hezký večer.